Martin Gerboc: TAKE MY SKIN, EAT MY FLESH, ´CAUSE IT´S FRESH!

Anatomie hlubinného smutku
Petr Vaňous, Praha leden 2009

Obrazy Martina Gerboce nejsou prioritně malířskými výstupy. Autor neprovádí a neprecizuje nějakou kontinuální umělecko-estetickou činnost. Nepohybuje se na cestě, která by znamenala postupný průzkum forem a jejich vzájemných vazeb vedoucí odněkud někam. Nekomponuje a nehledá další možné trasy, kudy se dát v okamžiku, kdy je třeba z různých důvodů opustit stanoviště. Motiv cesty je vůbec v souvislosti s dílem Martina Gerboce důležitý, a sice v tom, že absolutně absentuje.
Podíváme-li se souhrnně na Gerbocovy obrazy, zarazí nás skutečnost, že "nesměřují& quo t;. Nenaznačují pohyb ven, ke světlu. Naopak, odehrávají se kdesi "uvnitř". Nejsou okny do volného prostoru, kde lze očekávat nové, další dosud nepoznané souvislosti, po kterých by autor toužil, a které by budily jeho zvědavost. Plocha, většinou laděna do temné tonality, připomíná rentgenový snímek (snímek vnitřní situace). Je rastrově zahušťována a světelně odfiltrována do té míry, že vždy převažuje jedna konkrétní zvolená barva. Působí-li obrazy z dálky jako nevinné abstraktní rastrové abstrakce, při přiblížení zraku a zaostření na detail nastává šok. Divák zjišťuje, že jako prvky rytmizované plochy použil autor vybrané lidské bytosti, a co hůř, uvěznil je do totality ireálného prostředí, které pracuje s nechutností, ošklivostí, agresí, úzkostí a hrůzou. Při průzkumu povrchu obrazové plochy zjistíme další použité strategie - prolínání plánů, střídání výrazových forem, zapojování písma, aplikace vzkazů, hesel, nadávek, urážek, heretických citátů... Stojíme patrně před nějakým poselstvím.
Zatímco se zrak snaží uniknout smrtelné dávce nejistoty, kterou obdržel, a těká po ploše plátna, aby nalezl nějaké východisko, mysl pracuje na odhalení čtecího klíče. Vše je tu vyzývavé a iritující, včetně názvů děl. Důležitý je moment střídání blízkého a dalekého v rovině času. Blízké a kdykoli dostupné jsou bizarní erotické scény a aktivity, naopak v čase vzdálené jsou provokativní citace reálií a násilí spojených s režimem nacistického Německa. Proč? Spojuje je společná podmnožina: oblast tabu. Dálo se a děje se. Nestačí zavřít oči, aby vědomí uniklo této skutečnosti. Gerboc ukládá paměť - krátkodobou i dlouhodobou - přes sebe. Vytváří komprimaci, jejímž výsledkem je hybridní forma - jak v detailu tak v celku. Je to forma napadeného organismu bojujícího z virem hlubinné melancholie? Pokud ano, proč tímto způsobem?
"Zlo je skutečné, tuto skutečnost nemůžeme odmítnout, aniž bychom byli zasažení fundamentální opravdovostí jeho existence, která nemůže být popřena, aniž zdegeneruje v nějaký nesmysl, nebo v nějaký druh ohavné frašky; a přesto Zlo není skutečné v absolutním slova smyslu," napsal Gabriel Marcel v eseji Setkání se zlem. Slovo "fraška" je blízko divadelní formě, dramatizaci tíživé situace, kabaretu, kde vše vážné se může zvrtnout v ironii a výsměch a naopak. Nikdy si nemůžeme být jisti, jaká "hra" je s námi skutečně hrána. Vraťme se k absentujícímu motivu stanovenému na začátku textu - k cestě a směřování, a vzpomeňme si na slova Martina Bubera: "Zlo znamená absenci směru a vše, co se koná v ní a z ní - veškeré uchvacování, spoutávání, pohlcování, svádění, nucení, využívání, podmaňování, trápení a ničení existujícího." (Martin Buber). Srovnejme toto tvrzení s Marcelovou definicí člověka, jako "poutnické bytosti", nebo "bytosti kráčející po cestě".
Martin Gerboc ukazuje ve statické formě stav pramenící z hlubinného smutku. Ten má někde své opodstatnění, z něčeho se zrodil, patrně z nějakého setkání, z nějaké konkrétní zkušenosti. Je to anatomie "zkušenosti& ; ;qu ot;, laboratorní vzorek melancholie sídlící uvnitř lidské bytosti, s kterou komunikuje to, co se odehrává vně. Vědomí směřování a putování se oslabuje a pohyb se zastavuje. Příčinu lze opět hledat u Bubera: "Ukázalo se, že člověk neustále zakouší dimenzi zla jako nerozhodnost." "Biblickým obrazům zla odpovídá v prvním stadiu životní reality snaha člověka násilím uniknout z chaotického stavu duše, stavu beze směru se dmoucí vášně, namísto jeho skutečného překonání, a to právě tehdy, když je třeba udělat rozhodný průlom, a vydobýt si tak směr, jenž lze získat pouze sjednocením sil." Proto odkazy na totalitu a násilí všeho druhu (fyzické, verbální, ideové, politické).
Seznámíme-li se s autorem více, zjistíme, že se věnuje rozmanitým aktivitám, což je dnes u umělců jev poměrně častý. Není pouze malířem, nebo pouze vizuálním umělce. Píše texty, knihy, organizuje výstavy, je schopen teoreticky reflektovat dění kolem sebe. Nesjednocuje své směřování, ale tříští ho do mnoha zrcadlových odlesků a protisměrných ramen, která společně vytváří zacyklený ornament, statickou past, možná rotující, ale na místě. "Dobro si naproti tomu...zachovává charakter směru." (M. Buber). Martin Gerboc je umělec především proto, že uskutečňuje tuto velmi náročnou zkušenost a je schopen se s ní prostřednictvím vlastní imaginace a přes všechnu její hrůznost a odpudivost otevřeně podělit. Sdílení je první podstatný krok k překonání hlubinného smutku, který je živen především izolací a osaměním.